O Ivanovovi se často říká, že hlavní postava hry trpí nemocí vůle. A také, že Čechov,
znechucen politickou situací, přesunul svůj zájem do morální sféry. Podobně jako v jiných hrách, ani v Ivanovovi nikomu nenadržuje: „… nevytvořil jsem ani jednoho zlosyna, ani jednoho anděla(i když jsem se nevyvaroval šaškům), nikoho jsem neobvinil, nikoho neospravedlňoval…“ Venkovské prostředí, v němž se Ivanov pohybuje, je značně stereotypní a dá se říci – infantilní. Podstatné jméno „nuda“ a sloveso „nudit se“ se ve hře skloňuje a časuje do úmoru, aniž by si kdokoli položil otázku, odkud se bere a proč je život tak šedivý. Ivanov se o to pokouší a zdá se, že ho ubíjí nesnesitelný rozpor mezi analytickou sebereflexí a ztrátou schopnosti doopravdy jednat. Od začátku do konce podstupuje zápas o osvobození své vůle a východisko, které nalezne, se ukáže být jediným možným řešením. Kousek Ivanova je v každém z nás, a jakkoli ho lze zatracovat, nemůže zároveň nebudit sympatie. Člověk, který je schopen sebereflexe je člověk, který si váží pojmu „svoboda“. Takový člověk nechce a neumí s životem koketovat. Není-li ovšem život jen tlach, který lze propít, či prohrát v kartách.

Recenze:

"Bože, jak tísnivá a hrozná nuda to je" - tato slova rozhodně neplatí o...
J.P.Kříž /Právo/