Činoherní klub - Hry

AUTOR SE VYPTÁVÁ AUTORA
- Kdy jsi Ptákovinu napsal?
-Během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Tepli
-cích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. Nálada, v jaké autor napíše nějakou svou věc, natrvalo ovlivní jeho vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl vždycky moc rád.
- To je důvod, že ses k ní přestal na tak dlouho hlásit ?
- Nepřestal jsem se k ní hlásit. Hra měla prostě podivný osud. Už si dnes nepamatuju, co jsem s jejím rukopisem podnikal, ale zřejmě teprve v roce 68 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila po ruském vpádu, na začátku roku 1969, tedy v ten nej-horší možný čas. Hrála se v Liberci, v Ostra-vě, v Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii, ale též zcela výji-
mečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána.
-Jak se ti líbila představení?
- Moc. To v Divadle Na zábradlí jsem viděl nejmíň desetkrát. Uvaděčky měly legraci, že se z celého publika nejvíc směje autor. Miloš Ko-pecký hrál ředitele, Josef Chvalina předsedu. Chtěl bych jim ještě jednou na tak zvaný "onen svět" poslat svůj vděčný pozdrav.
- Ptákovina se samozřejmě v Čechách už nemohla hrát, ale ty jsi emigroval do Francie, kde se jiná tvoje hra, Jakub a jeho pán, dodnes hraje. Tak proč ne Ptákovina?
- Narazilo to na podivnou překážku. Hra, jak víš, je založená na kresbě kosočtverce. Myslil jsem si, že ten symbol je znám na celém světě. Ale pak jsem zjistil, ze Francouzům to vůbec nic neříká a že tomu znaku rozumějí pravděpo-dobně jen Češi. Bez magie kosočtverce ztratila hra své boží požehnání. Nevěděl jsem, jak ho nahradit. A protože život ve Francii mne zcela pohlcoval a divadlo nebylo nikdy mou vášní, stala se Ptákovina pro mne jen blednoucí vzpomínkou.
- A v Čechách po roce 89?
- Nebyl jsem na to připraven. Potřeboval jsem se na hru po tak dlouhé době znovu podívat a hlavně si být jist, že ten, kdo ji bude inscenovat, na ní nebude nic měnit. A tak zůstávala Ptákovina nadále jen vzpomínkou až do chvíle, kdy mi vzkázal Ladislav Smoček, že by mu udělalo radost ji inscenovat. Tím se všechno změnilo. Především je Smoček starý přítel, kterého mám rád. Za druhé ho obdivuju i jako režiséra i jako dramatického autora. A za třetí, právě proto, že není jen režisér, ale zároveň (anebo hlavně) dramatický autor, je jedním z těch mizejících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text.
- Když jsi se na hru po letech znovu podíval, zasahoval jsi do ní?
- Velmi málo. Ale trochu přece.
- Ještě prozraď, co jsi chtěl říci tím divným titulem?
- Že je to komedie do té míry nevážná, že je víc než komedie: že je to ptákovina.
Milan Kundera