| „Když začalo divadlo Činoherní klub, bylo to divadlo herců,
které inspirovali režiséři. To je jádro všeho, co Činoherní klub je, byl, a pokud pánbůh dopustí, bude. Jinak to není možné
formulovat.“ Leoš
Suchařípa _________________________________________
Činoherní klub náleží v průběhu své bezmála padesátileté existence
k několika českým divadlům, která dokázala zanechat stopu v několika diváckých generacích. Dnešní Činoherní klub je jiný než ten legendární ze
šedesátých let, ale za svou oblibu a stálé divácké zázemí nadále vděčí zejména pověstné preciznosti herecké práce, důrazu na vzájemnou spolupráci
všech zúčastněných, dlouhým zkušebním lhůtám, díky nimž zůstávají inscenace na repertoáru řadu sezon, a stejně tak přísnému požadavku pravdy,
nezbytnému v divadle, kde je divák v bezprostřední blízkosti herce. Ideální intimní prostor umožňuje důvěrný vztah mezi divákem a hercem a
předznamenává dramaturgii divadla: v Činoherním klubu se zpravidla hrají hry se smyslem pro současnou dobu a atmosféru, ať jsou to hry nové či staré.
Činoherní klub vznikl roku 1965 jako součást Státního divadelního studia (ředitel Miloš Hercík). U jeho zrodu stáli
dva bývalí spolužáci z pražské Divadelní fakulty Akademie múzických umění – režisér Ladislav Smoček
a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem divadla. Třebaže oba
zakladatelé ostentativně nevyhlašovali program nového divadla, bylo od začátku zřejmé, že jim jde o divadlo zbavené tíhy starých divadelních tradic a
mravů. Chtěli dělat divadlo, které je bavilo, s lidmi, kteří jsou jim blízcí, bez vyhlašování cílů, idejí a programů. První inscenací Činoherního
klubu byl Piknik Ladislava Smočka v autorově režii.
____________________________________________
Základ hereckého
souboru přišel do Činoherního klubu z Ostravy spolu s režisérem Janem Kačerem. Činoherní klub měl od počátku své existence tolik umu i
štěstí, že se během jediné sezony stal jedním z nejpopulárnějších pražských divadel. Popularita jeho herců (Josef Abrhám, Jana Břežková, Petr Čepek,
Nina Divíšková, Věra Galatíková, Jiří Hálek, Jiří Hrzán, František Husák, Jiří Kodet, Václav Kotva, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Josef Somr,
Leoš Suchařípa, Miloslav Štibich, Jiřina Třebická, Josef Vondráček a Libuše Šafránková s Jiřím Zahajským) rostla s každou inscenací, řada z nich se
stala vzápětí protagonisty proslulých filmů nové vlny československého filmu z konce 60. let. Když byl Jaroslav Vostrý přece jen donucen formulovat
pro novináře program divadla, řekl, že Činohernímu klubu jde o hledání možností herců a jejich prostřednictvím i možností člověka. Činoherní klub se
skutečně stal divadlem herců, přesněji řečeno režírovaných herců, a ve svých nejlepších inscenacích jím vždy zůstal. Režiséři divadla nikdy nehledali
efektní režijní postupy mimo herecké prostředky, jejich cílem bylo roztavit režii v hereckých výkonech.
Osu repertoáru divadla tvořily od samého počátku především současné české hry, ruská divadelní klasika a současná angloamerická
dramatika. K nejznámějším inscenacím patřilo Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Na koho to slovo padne A. Vostré, Gogolův Revizor,
Zločin a trest F. M. Dostojevského, Machiavelliho Mandragora, Pinterovy Narozeniny, Voltairův Candide atd. Vedle kmenových režisérů pracovali v té
době v Činoherním klubu i významní filmoví režiséři Jiří Menzel a Evald Schorm. V divadle pracoval také hudební skladatel Petr Skoumal (s Janem
Vodňanským spoluautor pořadů: S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu, S úsměvem donkichota). S rostoucí popularitou Činoherního klubu vzrůstal i zájem
o jeho vystupování v zahraničí. Úspěšné zahraniční cesty Činoherního klubu tehdy vyvrcholily triumfem na mezinárodním festivalu World Theatre
Season v Londýně roku 1970. ____________________________________________
Počátkem 70. let po nuceném odchodu většiny vůdčích
osobností divadla se ocitl Činoherní klub ve stále se prohlubující umělecké krizi. Divadlo začalo opět systematičtěji pracovat až na konci 70. let, po
příchodu uměleckého šéfa Jiřího Daňka. Vytvořilo řadu inscenací, které představovaly v kontextu tehdejšího českého divadla znovu jednu ze špiček.
Nejvýznamnějšími inscenacemi tohoto období byla Cesta dlouhého dne do noci E. O´Neilla, Vostrého Tři v tom, Zuckermayerův Hejtman z
Kopníku, Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa, Gogolovi Hráči, Hrabalův Něžný barbar, Svatby A. P. Čechova a B. Brechta, Fraynovo Bez
roucha, Čechovův Ivanov a dramatizace Hrabalovy novely Obsluhoval jsem anglického krále.
| |
Rovněž toto období mělo vedle příznivého ohlasu domácího i ohlas zahraniční. Činoherní klub se v
této době s úspěchem zúčastnil festivalů ve Finsku, Jugoslávii, Kanadě, Španělsku, hrál ve Francii, Maďarsku, Sovětském svazu a v dalších zemích.
Dobrou úroveň uměleckých výsledků divadla zajišťovali především režiséři Ladislav Smoček a Ivo Krobot, jako hosté spolupracovali Jiří Menzel a
Vladimír Strnisko. Členy hereckého
souboru v té době byli také Rudolf Hrušínský ml., Veronika Freimanová, Petr Nárožný, Libuše Šafránková, Jana Švandová a
další. ____________________________________________
Listopadové události roku
1989 umožnily, že se do divadla znovu vrátil Jaroslav Vostrý jako umělecký šéf a po osamostatnění divadla se stal jeho ředitelem. Činoherní klub se
znovu mohl vracet k některým základním východiskům, mezi nimiž sehrála nemalou roli svoboda volby režijního a hereckého projevu. Byla to totiž právě
přirozenost lidského – rozuměj hereckého – chování a svoboda lidské – rozuměj herecké – vůle, které spolu s moderním pohledem
na lidskou psychologii a novou interpretaci klasických témat vytvářely specifiku Činoherního klubu.
Proměna Činoherního klubu koncipovaná
novým ředitelem divadla Vladimírem Strniskem byla ve svých výsledcích nesoustavná, třebaže také v tomto období vedle průměrných inscenací vznikaly v
režii Ladislava Smočka, Michala Langa a Vladimíra Strniska i inscenace velmi osobité a v kontextu českého divadla
nepřehlédnutelné.
V roce 1999 se stává ředitelem a uměleckým šéfem Vladimír Procházka, dlouholetý dramaturg divadla,
pod jehož vedením Činoherní klub navázal na výše jmenované principy, které určovaly jeho svébytnost. Přichází několik zajímavých hereckých osobností
zejména mladší generace, a také, jak je v tradici divadla, představuje se tu řada hostů nejen herecké profese, kteří s Činoherním klubem
pravidelně spolupracují; vedle režisérů Ladislava Smočka a donedávna Iva Krobota působil v divadle významný výtvarník Luboš Hrůza, který stál rovněž u
jeho zrodu a po dlouhé emigrační pauze (v letech 1968 – 1997 byl šéfem výpravy Národního divadla v Oslu) se znovu po roce 1989
podílel na jeho inscenacích, až do svého úmrtí v roce 2008.
V divadle začínají pravidelně režírovat Martin Čičvák a Ondřej Sokol,
dramaturgii divadla se spolu s Romanem Císařem nadále věnuje Vladimír Procházka.
V následujících letech se průběžně rozšiřuje zázemí
divadla, prostory pro skladování kulis, divadlo má konečně svou zkušebnu, inovuje se hlediště, herecké šatny, vstupní prostory i foyer apod.
Hned první inscenací na přelomu tisíciletí se až symbolicky stává vůbec první provedení - ve vlastním divadle za normalizace
zakazované - hry Ladislava Smočka Jednou k ránu a následně vzniká řada inscenací, které se setkávají s ohlasem diváků i kritiky: Georg Büchner –
Vojcek, A.P. Čechov – Lesoduch,
B.-M. Koltès – Návrat do pouště, Václav Štech – Deskový statek, Joe Orton
– Jak se bavil pan Sloane, Zoltán Egressy – Portugálie, Molière: Misantrop. K nim pak přibyly další pozoruhodné inscenace: David
Mamet – Sexuální perverze v Chicagu, Carlo Goldoni – Impresário ze Smyrny, Georges Feydeau – Dámský krejčí, Martin McDonagh: Pan
Polštář, Christopher Hampton: Nebezpečné vztahy, Thomas Vinterberg, Mogens Rukov – Rodinná slavnost.
V roce 2002
se Činoherní klub transformoval z příspěvkové organizace na obecně
prospěšnou společnost. V této a v následujících sezonách jakoby se začaly zúročovat snahy sezon předchozích: Nadací Alfréda Radoka byl Činoherní klub
vyhlášen Divadlem roku 2002, Osiřelý západ Martina McDonagha se
stal hrou roku 2002 a herec, překladatel a režisér Ondřej Sokol získal Cenu Thálie v kategorii Talent roku. Ivana Chýlková obdržela Cenu Sazky a
Divadelních novin za roli Saviny Graziové v Masce a tváři Luigiho
Chiarelliho, tutéž cenu získal v roce 2006 Michal Pavlata za roli Teache ve hře Davida Mameta Americký bizon. Emília Vášáryová získala prestižní ocenění slovenských
divadelních tvůrců Dosky 2004 za herecké výkony ve hře E. Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie?, kterou uvádíme
v
koprodukci s bratislavským divadlem Aréna. V roce 2007 byla poctěna Cenou Alfréda Radoka inscenace Hrdina západu J.M. Synga a stejnou cenou byl odměněn Jaromír Plesl za
roli Christiho Mahona v téže hře. Režisér Ondřej Sokol získal za inscenaci Cenu Sazky a Divadelních novin. Činoherní klub byl Nadací Alfréda Radoka
znovu poctěn titulem Divadlo roku 2008 a Jaromír Dulava získal za roli Předsedy v Kunderově Ptákovině cenu za mužský herecký výkon. Konečně Petr Nárožný obdržel Cenu
Divadelních novin za sezonu 2009/10 za roli šlechtice Olivera Urbana v Krležově hře Léda (Manželskonemanželská povídka) a inscenace
hry Felixe Mitterera Moje strašidlo měla ohlas u odborné kritiky v
anketě Divadelních novin Inscenace roku 2010.
V pokladně Vám můžeme nabídnout měsíční informatikum Činoherní
čtení a knihu Činoherní klub 1965-2005. Od roku 2003 je součástí širšího programu divadla přehlídka neprofesionálních herců,
souborů a divadelníků Činoherní klub uvádí.
Archiv Činoherního klubu je od roku 2009 členem Mezinárodní organizace divadelních
knihoven a muzeí SIBMAS.
|
