Nemám v úmyslu soustředit vinu nebo obvinění na jednu konkrétní postavu, ale chci, aby to byla tragédie nepochopení a lhostejnosti vůči ostatním.

Tennessee Williams
(Z dopisu agentce Andrey Woodové, 27.8. 1947)


TRAMVAJ DO STANICE TOUHA

Počátkem roku 1945 začíná Tennessee Williams pracovat na hře Tramvaj do stanice Touha (A Streetcar Named Desire).
Hra se původně jmenovala Neproniknutelná noc, pak byla přejmenována na Tramvaj do stanice Touha. Williams ji dokončil v roce 1947.
Premiéra se konala v Ethel Barrymore Theatre v New Yorku 3. prosince 1947 (po řadě zkušebních představení v New Havenu, Bostonu a Philadelphii), v režii Elie Kazana hráli Jessica Tandyová (Blanche), Kim Hunterová (Stella), Marlon Brando (Stanley), Karl Malden (Mitch). Naposledy 17. prosince 1949.
Hra získá Pulitzerovu cenu za drama, Donaldsonovu cenu a Cenu newyorských divadelních kritiků a stává se tak prvním dramatem, které získalo naráz tyto tři ceny.
V roce 1951 natočil režisér Elia Kazan slavný snímek Tramvaj do stanice Touha, který získal 12 nominací Americké filmové akademie, z nichž čtyři byly proměněny v Oscary. Kromě Marlona Branda byli nejvyšší filmovou trofejí oceněni všichni hlavní představitelé – Vivien Leighová, Kim Hunterová a Karl Malden.
Československá premiéra Tramvaje do stanice Touha se konala v ostravském Divadle Petra Bezruče (8. listopadu 1960) v překladu Bedřicha Bechera a na představení spolupracovali hned čtyři budoucí členové Činoherního klubu – režie: Jan Kačer, výprava: Luboš Hrůza, Blanche: Nina Divíšková /alternace Marie Viková/, Stella: Jiřina Třebická /alternace Štěpánka Ranošová/.
Tramvaj do stanice Touha je druhou hrou Tennessee Williamse, která se objevuje na repertoáru Činoherního klubu. Tou první byl Skleněný zvěřinec v režii Vladimíra Strniska (premiéra 25. března 1997) s Věrou Galatíkovou (Matka), Petrou Špalkovou (Dcera), Ivanem Řezáčem (Syn) a Tomášem Pavelkou (Host).

Ti lidé, jeden každý, cítí, myslí a jedná pouze z popudu sebe. Každý má své samostatné Já. Prostě neprojevuje se tam žádná autorská vůle. A právě to je základ dokonalosti této hry.
Je to americká hra, která je navíc vpravdě americká. Čím déle do této hry pronikáte, tím víc chápete, jak hra je nekonečně duševně plná a smekáte před tímto dramatikem pomyslný klobouk. Možná, že je dobře, že je to můj první Tennessee Williams vůbec, kterého mám tu čest inscenovat, byť tak pozdě. Ale myslím, že je dobře, že tak pozdě.

Ladislav Smoček


Tennessee Williams ve svých Pamětech uvádí, že zatímco D.H. Lawrence byl nejčastěji zmiňován jako jeho nejvýraznější literární vzor, on sám má zato, že víc a dříve jej ovlivnil Čechov. Williams, podobně jako Čechov, usiloval o zkoumání vnitřní pravdivosti, soukromých tužeb ukrytých pod rutinou společenských konvencí. Tramvaj je mnohostranná hra, s dokonalou řečovou charakterizací postav, patrně Williamsovo chef d´oeuvre. Proto přitahovala a bude dál přitahovat touto mnohostí, složitostí vztahů mezi lidmi a nedogmatičností, jež otvírá možnost k nejrůznějším výkladům.
Kdo čte hru pozorně zjistí, že žádnou z jejích postav nelze odsoudit ve prospěch sympatií pro druhou, že tu panuje rovnováha sil. „Podle představ autora bylo v Blanche cosi neposkvrněného. Byla jako zlomený motýl, jemná a citlivá, zatímco Stanley představoval temnou stránku člověka. Když Blanche říká Stelle: „Prosím tě -nezůstávej pozadu a nedrž krok se zvířaty!“, mluví o zvířecí stránce lidských bytostí. Blanche sice lhala a přetvařovala se, ale dělala to proto, aby si zachovala svůj způsob života – lhaním udržovala při životě své iluze. Její slova „neříkám pravdu, říkám co by mělo být pravda“ a „ve svém srdci jsem nelhala“ myslel Tennessee opravdově. Řekl Kazanovi, že chce, aby divákům bylo Blanche líto. „Blanche,“ řekl, „se nakonec musí dostat porozumění a soucitu publika… aniž by bylo nutné dělat ze Stanleyho jednoznačně naprostého zloducha .“
(Marlon Brando/Písně, které mě naučila matka, č. vyd. Prostor 1996)

(rc)



Velmi často se hovoří o psychoanalytickém základu Williamsovy dramatiky. Těžko bychom však nacházeli tolik dramatického náboje v jeho dílech, kdyby byla úzce zaměřena do nitra jedné výlučné postavy a šlo v nich jen o podání psychoanalytické expertízy. Východisko Williamsova díla je daleko životnější a divadelnější: jde vždy o zachycení psychického jádra situace mezi lidmi a navíc vždy v konkrétním společenském prostředí. Ne nadarmo se u Williamse hovořívá o jižanských tragédiích, ne nadarmo v jeho dramatech žije v optické i akustické plnosti a plastičnosti jedinečné a nezaměnitelné fluidum země kolem mississippské delty. Nikdy u něho nenajdeme abstraktní prostor děje, na němž je hra předváděna.
Základním plánem každého Williamsova dramatu je tedy drama lidské skupiny – a to může být i dvojice –predestinované životem v určitém geografickém a etnickém okruhu. Svou básnickou suverenitou dokáže ovšem dramatik povýšit tento reálný a jedinečný kout světa na symbol světa celého a tím i lidské situaci dává přes všechen lokální kolorit všelidský význam. Dramatik amerického Jihu se stává dramatikem všech kontinentů.

Jindřich Černý

(Z doslovu knižního vydání Williamsových jednoaktových her – 7x Tennesseee Williams, Praha 1966)