Mnoho rukou, ale žádná z nich ta pravá ...

Zápletka hry se točí kolem drsného chlápka s pistolí, jenž přijíždí do malého amerického městečka hledat ruku, kterou mu kdysi zlovolně nechali oddělit od paže vlakem. Dramatický rukopis: starý McDonagh od a do z – bravurně podaný neuvěřitelný příběh, nevázané, vtipné dialogy, překvapivé zvraty a nemožnost odhadnout, jak to vše skončí.


Ujetá ruka je nová kapitola v tvorbě Martina McDonagha. Třeba jí počíná nějaká nová, tentokrát „americká“ trilogie. Mně jeho hry přijdou jako písničky Leonarda Cohena, taky jsou všechny stejné a přitom je každá tím, o čem vypráví, úplně jiná. Ani on extra nemění vnější styl své tvorby, ale mění ingredience, ze kterých dává každou novou hru dohromady. V Ujeté ruce jsou to vysloveně ingredience americké: rasismus, válka s terorem a zlými trampy, školní masakry, obchodníci s vizí a talentem prodat téměř cokoliv, pomsta a náprava všech křivd… To, že byla hra ve Státech přijata převážně negativně, mi jenom dává důkaz o tom, že se Martin do Ameriky neomylně trefil. Tím pádem je spousta důvodů, proč Ujetou ruku inscenovat i u nás. Za prvé je v ní hodně univerzálních témat, za druhé „Amerika“ je pro McDonagha tím, čím dříve bylo Irsko: umělým světem se zvláštními, zjednodušenými pravidly, na kterém provádí své pokusy s lidskou povahou.
                                                                                                                                                                Ondřej Sokol