logo
Činoherní klub, Ve Smečkách 26, 110 00 Praha 1, pokladna@cinoherniklub.cz, tel: 211 151 877
kavarna
fb
Nestalo se nikdy nic. Nic. Tohle je ta jediná věc, která se kdy udála.Hrají: Ondřej Sokol, Martin Finger, Kateřina Lojdová; Režie: Ondřej Sokol
Následující termíny uvedení:
 
Ve hře je možná důležitější vše, co se neřekne a je zamlčeno. Pod zdánlivě banálními dialogy to bublá a vře. Zrada je hra o dlouhodobých vztazích, o milostném propadnutí a následném vystřízlivění, o běžícím čase, během kterého se intimní vztahy mechanizují, vytrácí se touha i fantazie a z mileneckého opojení se stává každodenní (manželská) rutina. Ale je to také hra o zraněném přátelství a o šílené přetvářce. Je to hra o zradě nevěře, lži. Tedy o lásce.



V Čechách se Harold Pinter příliš často nehraje. Možná proto, že jeho hry, vyznačující se minimalismem a zároveň mnohoznačností, nenabízejí snadná režijní a herecká řešení. Činoherní klub ovšem Pinterovi věnoval pozornost už v roce 1967, kdy se zde konala česká premiéra Narozenin v režii Jaroslava Vostrého a v překladu Milana Lukeše (hráli Bořivoj Navrátil nebo Leoš Suchařípa, Jiřina Třebická, Jiří Hrzán nebo Jan Kačer, Táňa Fischerová, Josef Somr, Petr Čepek). Byl to tehdy nejen výrazný počin umělecký, ale také úctyhodný akt občanské odvahy: inscenace byla totiž publikem vnímána také jako memento před hrozbou okupace, k níž záhy skutečně došlo. Později se v Činoherním klubu hrála ještě Pinterova dramata Návrat domů (1972, režie Jan Kačer)a Správce (2004,režie Ivo Krobot).
Pinterova komorní hra Zrada konvenuje jedné z hlavních dramaturgických linií Činoherního klubu, totiž anglosaské dramatice,v níž má soustavnou zálibu režisér Ondřej Sokol. Tentokrát hru nejen režíruje, ale sám se také obsadil do jedné ze tří rolí. A protože další dvě role svěřil Kateřině Lojdové a Martinu Fingerovi, lze předpokládat, že se vzhledem k povaze intimního tématu pustil záměrně na třaskavou půdu, prosátou dramatickou látkou i vlastní empirií všech zúčastněných protagonistů.            

Roman Císař

_________________________________________________

Harold Pinter (1930-2008) se ve Zradě (The Betrayal, 1978) inspiroval vlastní mimomanželskou aférou a jejím skandálním odhalením. Premiéra hry, kterou napsal po rozchodu s herečkou Vivien Merchantovou, se konala v listopadu 1978 v londýnském Národním divadle v režii Petera Halla. Pinterovi nešlo, podobně jako v jeho ostatních hrách, o samotný příběh; neuchopitelnost odcizení a osamělosti řeší na půdorysu klasického trojúhelníku, ale své téma nerozlišitelnosti pravdy a lži, vyprázdněnosti a odcizenosti sobě i druhým tentokrát ozvláštňuje a posiluje prací s časem. Autorovi zvlášť záleželo na tom, aby tento experiment s časem byl diváky pochopen. Pinter vychází ve svých hrách vždy ze zcela konkrétní mezilidské a jazykové situace a vztahy mezi postavami strukturuje prostřednictvím paralelně se proplétajících, banálních detailů, a právě tato repetitivní výstavba dramatického textu mu umožňuje onu zvláštní symbiózu reálného s nereálným, racionálního s iracionálním, která vytváří specifický „pinterovský“ svět.

(rc)

__________________________________________________

Na stránkách textů a na jevištích inscenací Pinterových her se pohybují poznatelní lidé a mluví řeči, které jsou rovněž poznatelné a srozumitelné – ale autor jako by mezi své postavy a jejich repliky spustil jakousi znejišťující, znejasňující matoucí oponu, která každou jednotlivou větu obtáčí živým plotem otazníků a dává Pinterovým hrám jejich přesvědčivou a tajemně hrozivou neuchopitelnost. Lidé v těchto hrách se bojí jeden druhého, za nic se nechtějí jeden druhému vydat na pospas, bojí se pravdy o sobě a o životě vůbec, a proto neustále vypouštějí maskující a matoucí slovní kouřovou clonu klamu i sebeklamu (ty jsou často od sebe k nerozeznání), takže diváci, ale ani postavy na jevišti nevědí, na čem vlastně jsou. Slova, řeč, která se na jevišti mluví, jsou běžná, obyčejná až ošoupaná přílišným užíváním (Pinter s oblibou dělá ze svých postav navíc i jazykově deprivované oběti žurnalistických frází a vyprázdněných klišé, z nichž jako z píchlé duše už dávno vysyčel veškerý význam), ale jako by byla oddělena, odtržena od původního reálného podkladu, přelévala se v jakémsi postavami většinou zamýšleném a záměrném sémantickém vzduchoprázdnu, jako by opravdu Pinterovým postavám byla dána jedině jako nástroj klamu a mlžení, nikoli jako nástroj dorozumění, jako cihly a malta lidských vztahů.


František Fröhlich (1992)


 

Premiéra 7. března 2014
Délka představení:
1 hodina 35 minut
Představení bez přestávky.

Překlad: František Fröhlich
Úprava a režie: Ondřej Sokol
Dramaturgie: Roman Císař
Vladimír Procházka
Scéna: Adam Pitra
Kostýmy: Ladislava Koukalová
Hudba: Milan Pastyřík
Projekce: Jaromír Vondrák


Hrají:
Emma/
Kateřina Lojdová
Jerry/
Martin Finger
Robert/
Ondřej Sokol

inspice: Jana Kohoutová
světla: Milan Pastyřík,
Jaromír Vondrák
zvuk: Zdeněk John, Radek Šebele
rekvizity: Jan Janák,
Marian Fiedler
masky: Zuzana Báťková
Radka Kadlecová
garderoba: Ladislava Koukalová,
Lidiya Glavanaková
stavby: Tomáš Madar,
Marian Fiedler, Tomáš Olejník,
Daniel Pešl, Tomáš Otta



fotografie ze zkoušky
 
Inscenace ČK:
Tanec bláznů

Kati

Urna na prázdném jevišti

Svatba pozdního léta

Americký bizon

Bratři Karamazovi

Paní Warrenová

Zrada

Tramvaj do stanice Touha

Ujetá ruka (Behanding in Spokane)

Léda (Manželskonemanželská povídka)

Bůh masakru

Ptákovina

Dámský krejčí

Sexuální perverze v Chicagu

Maska a tvář

Osiřelý západ

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

ČK uvádí:
ČK uvádí: Dotkni se vesmíru a pokračuj

ČK uvádí: Paní Piperová zasahuje

host ČK:
Činoherní klub, o.p.s., Ve Smečkách 26, 110 00 Praha 1
Poskytovatel čtyřletého grantu na provoz: Hlavní město Praha
fb