 |
PROGRAM VSTUPENKY INSCENACE UMĚLCI DIVADLO HISTORIE FÓRUM KONTAKTY |
Role v ČK
Mahon
Pan Polštář :
Tupolski
Maska a tvář :
Marco Miliotti
Osiřelý západ :
Otec Welsh
Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho :
Václav
Máte krásný hlas, víte o tom? Pečujete o něj?
Hlas mám krásnej, ano. Tak krásnej, že je to někdy až na blití. Ten hlas je totiž pro některé tak profláknutý, že bariéra, která tím na jevišti vzniká, se dost těžko překonává. Jako bych slyšel: „Ty nám tady nehraj starýho Mahona z Irska, ty jsi přece ten černoch ze seriálu Magnum, co tam lítá vrtulníkem.“ A nepečuju o něj, abych odpověděl na celou vaši otázku.
Kolik jste daboval filmů?
Přesně to nevím. Kolem čtyř a půl tisíc. Ale to má kde kdo.
Zasloužilý matador... Jak nesete úpadek i tohoto řemesla?
Ano, mluvilo se, a ne neoprávněně, o české dabingové škole. Jenže hodně těch nejlepších herců, formát Vosky, Hrušínského a dalších, dělalo dabing, protože jinde nesměli, kdežto v dabingu je režim toleroval. Nezapomeňte taky na to, že kdysi tu běžel pomalu jen jeden film měsíčně, takže byl čas pracovat na něm čtrnáct dnů. Dnes jsou jich stovky a práce na nich se smrskla na rychlodabing, na pokrývání cizích úst v řádu hodin. Mnohdy žádná škoda, protože ty filmy jsou často hodně špatné. Dříve by se jim ale bylo aspoň trochu pomohlo, dnes na to není čas. Nechci zacházet do takových detailů, jako jsou dumpingové honoráře, které nasadili výrobci, protože vědí, že i za ně seženou dabéry. Dělá to dnes kdekdo, umí to ale málokdo. Mně tam v poslední době dávali jen malé role a ještě menší honoráře. Přestal jsem to dělat. Ti fešáci co to obsazujou si vůbec nevšimli toho, že mám jeden z nejlepších hlasů na trhu. A když jsem jim to řek, tak jsem vymizel z trhu.
Nepřivedou drobnosti, které tu naťukáváme, i zarytého pravičáka jako vy k bezděkým nostalgickým povzdechům?
Když přijedu na Jablonecko, kde žije můj druhý bratr, tak hodně zlevicovatím. Je tam málo práce, v některých věcech jsou tam na tom hůř než dříve, třeba s dopravním spojením. Ale na druhou stranu vesnice je výstavná, baráky opravené. Lidi sice nadávají, jako nadávali dříve, ale věřím, že když se podívají na fotky z doby, na kterou někteří možná nostalgicky vzpomínají, musí je to brzo přejít.
Tam na „gruntě“ žije s bratrem i vaše maminka, že?
Už ne. Už pro ni byl tamní terén náročný, a tak jsme ji s bratry přestěhovali do domova seniorů tady v Praze.
Dožila se revoluce, dožila se vašeho návratu do Činoherního klubu. Na rozdíl od tatínka, a přitom to byl on, kdo vás tlačil do herectví. Přijde mi to jako zvláštní volba pro syna od člověka z vesnice...
V našem rodu byla letitá ochotnická tradice a táta chtěl mít v rodině profíka. Odmalička mě k tomu vedli, jako cvičenou opici. Jezdil jsem jako dítě se Severočeským kabaretem, kde jsem se Stanislavem Neumannem vyprávěl podkrkonošské poudačky. Já byl po pódiích profláknuté dítě. Táta mě přihlašoval do všech kategorií soutěže umělecké tvořivosti mládeže, tedy do uměleckého přednesu, lidového vyprávění a recitace, a já pravidelně postupoval do ústředního kola. Jen mě později v krajském kole pouštěli pouze do jedné kategorie, aby měli šanci i jiní.
Ještě jednu zvláštní věc jsem našel ve vaší rodinné kronice. Otce, který ve věku padesáti let emigroval, nechal tu ženu a děti a zůstal ve Švýcarsku...
Tam zjevně muselo rovněž fungovat něco, na co narážíte otázkami, které mi kladete: jakýsi pocit zneuznanosti. Slovem i písmem vládl třemi jazyky, uměl spoustu dalších věcí, ale nikdo je po něm nechtěl. Prodával v drogerii, protože v roce 1958 nevstoupil do komunistické strany. Když přijel v padesáti poprvé do zahraničí, zjistil, že tam jsou lidé, kteří jeho schopnosti umějí ocenit, a využil toho.
Měli jste mu to bezprostředně nato za zlé?
Dnes už těžko říct, zda udělal dobře, nebo správně. Pravdou je, že rodinu to poznamenalo v dobrém, ale i ve zlém. Takže jsme mu to zprvu měli za zlé a vyčítali mu to. Vždyť já se to dozvěděl dřív než celá rodina, od kontrášů na vojně, kteří měli nejčerstvější informace. Šokovalo nás to tak, že jsme s ním na krátký čas přerušili i styky. Když jsem se ale postupně začal vciťovat do jeho motivace, mnohému jsem porozuměl. Máma se pak za ním vystěhovala a i mě pak za rodiči pustili. A já, který si pamatoval tátu jako tlustého, starého, nabručeného chlapa, najednou před sebou viděl spokojeného, o deset let omládlého člověka. To mi hodně dopovědělo. Bohužel umřel, aniž se dožil revoluce. Máma tam ještě pár let zůstala, protože už se sžila s tamním prostředím a měla tam přátele, a až po sedmdesátce, kdy se jí náhle zastesklo, se vrátila domů.
A ještě další podivnosti jsem na vás vyštrachal: vaše staromládenectví, vaši bezdětnost, taky vaše neřidičství...
Tím můžu začít, protože to se vysvětluje nejsnáze. Jsem držitelem řidičského průkazu, ale auto nemám a na silnici nesmím. Slíbil jsem to instruktorovi, který mě učil řídit, protože jsem to potřeboval umět pro svůj první film Bylo čtvrt a bude půl. „Dám vám to osvědčení, protože mi to nařídili,“ řekl mi na závěr, „ale slibte mi, že nikdy nebudete řídit bez asistence policie.“ Dodržel jsem slovo. A staromládenectví? To tak prostě je. A bezdětnost s tím zřejmě souvisí. Ale jaképak staromládenectví. Jsem už 35 let „svobodný“ s Evou Svobodovou.
Když všechny nebývalosti, protože jsme prakticky mluvili jen o nebývalostech, shrnete, dokážete si říct, že máte pěkný život?
Myslím si, že mám hezký život. Takový, jak má probíhat: leccos jsem zvoral, v lecčems jsem naopak měl ohromnou kliku. Za tu největší považuju možnost být v Činoherním klubu. Pořád mi totiž připomíná, že jsem u divadle vlastně krátce. Ano, začínal jsem před čtyřiceti lety u Oldřicha Nového, byl jsem u začátků Činoheráku, ale pak jsem se třicet let podivným způsobem potácel, aniž bych své povolání vykonával důstojně. Až tady jsem si ověřil, že za příznivých podmínek může být herectví práce i pro chlapa.
Filmografii má méně bohatou, byť začal točit ve 22 letech: Bylo čtvrt a bude půl, Žert, Svatba bez prstýnku, Zlá noc aj., z poslední doby Duše jako kaviár.
Daboval 4500 filmů, dlouhé roky spolupracuje s rozhlasem. Píše sloupky a fejetony do Deníku sport, Lidových, Divadelních a dalších novin. Některé shrnul do zatím dvou knih Zápisky plebejce a Pro dámy na balkoně.
Casting.
Zavolala mi asistentka produkce. Do sluchátka řekla na úvod spoustu anglických slov, což byl název české firmy, zabývající se pořizováním domácích verzí cizojazyčných filmů. Česky řečeno dabing. Režisér by mě rád vyzkoušel na roli medvěda ve dvě stě dílném kresleném seriálu. Šel jsem na konkurs, ale přišel jsem na casting. Myslel jsem, že je to totéž. Velký omyl. Na castingu je přítomen i americký expert na hlasy. Je to muž, který přiletí z Ameriky, potřese vám pravicí, vycení sto zubů ve dvou řadách a sdělí vám životopis medvěda. Medvěd je postrachem lesa, možná, že má i dobré srdce, ale zdá se, že ho zatím nikomu neukázal. Je nešťastně zamilován do medvědice ze sousedního revíru, která jeho lásku až do 198. dílu neopětuje. Medvěd prodělá několik protialkoholních léčení, za pomoci ostatních zvířátek se konečně zbaví svého návyku a stane se z něj Míša jak má být. V závěrečném dílu se koná svatba. Copyright na medvědův hlas má v Americe Jackie D. Wilson, který ho dabuje i v dalších seriálech už 35 let. Adeptů na medvěda nás bylo ve studiu hodně. Pustili nám originál. Jackie D. Wilson bručel brum, brum. Pokoušeli jsme se ho napodobovat. Expert nebyl spokojen. Dostávali jsme se do hloubek, které měl snad jen Paul Robeson, když byl hodně nastydlý. Za dvacet minut jsem si odrovnal hlasivky a vyhodili mě. Hodná produkční mě zaměstnala ve vedlejším studiu. „Co teď s vámi, chlape, když nemáte hlas? Tamhle v té scéně vyplivne socha šém. Tak to ozvučte“, pravil režisér. Synchronně jsem plivl.
Kdysi jsem chtěl hrát Hamleta. Dnes už se jen ptám společně s australskou hard-rockovou skupinou AC/DC: „What doo you doo for money, honey?“-Co všechno uděláš pro peníze, cukrouši! Brum.
Michal Pavlata, září 2003
Herec, publicista, scénárista, textař. Od konce studií na DAMU, kam nastoupil v roce 1963, prošel angažmá v divadlech v Kladně a v Mladé Boleslavi, pak na pražských scénách Divadla E. F. Buriana, ABC a Činoherního klubu, kde hraje doposud.
Poznáte ho po hlase, kterým daboval čtyři a půl tisíce postav. Poznáte ho podle jména, kterým podepisuje své novinové články. Tváří vám však bude nejspíš připomínat člověka, který vám na dovolené solidárně měnil klínový řemen u škodovky.
Kdesi jsem se o vás ke svému údivu dočetl, že jste vypustil do světa i pár veršů. Máte nějaký, který byste si troufl ocitovat?
Můžu nabídnout jeden z posledního období: „Když je den jak vymalovanej, jsem do tebe zamilovanej. A když jsou mraky, tak taky.“
Zabírají dnešní mladé holky na takové veršíčky stejně jako za vašeho mládí?
To už jde mimo mě. Nedávno jsme stáli s Nárožným na Václavském náměstí, kolem proudily davy dívek v šatech, jejichž tvůrci zajímavě šetřili materiálem a přítel Kontralicht nám byl příznivě nakloněný. A já povídám: Péťo, líběj se ti ženský? A on na to odpověděl: Strašně. Až bych brečel. A někdy i brečím. Tak to bych podepsal.
Dokonce jste prý i hudebně textoval...
Napsal jsem pár textů pro skupinu Rangers, se kterými jsem byl na vojně v armádním uměleckém souboru. Ale o country jsem do doby, než jsem ji poznal, nic nevěděl. Byl jsem kluk z venkova, který znal akorát tak bigbít. Těch textů vyšlo na deskách asi deset.
Které například?
Třeba Otec a syn nebo Šest svíček. Taky se dost hrálo Poplujem dál. Protože neumím anglicky a řídil jsem se jen poslechem, zvukem, docházelo k zajímavým posunům. Když v písni zaznělo „kisses for me“, u mě z toho bylo „ty jsi z formy“. Jednou Milan Dufek textoval písničku Nose for Trouble, což Jirka Ornest překládá jako „smůla v patách“. To je hodně dobré, zatím co já byl schopen Dufkovi poradit jen, aby z toho udělal Nos pro trable. To víte, Ornest umí anglicka a je tak trochu básník. Mají básnictví v rodině. Jeho strejda byl taky Jirka a jmenoval se Orten.
Vydal jste i dvě knihy, píšete sloupky a fejetony do novin. Dá se z vaší umělecké dvojkolejnosti soudit, že je ve vás svár psavé a hravé múzy?
Nikdy jsem neměl ani stín podezření, že bych se mohl projevovat písemně. Jenže dvě vydané knížky samozřejmě svádějí k tomu, aby člověk podlehl dojmu, že je snad až spisovatel. Tak tomu se usilovně bráním. Jen když vidím za výkladem svoji knihu, v duchu si říkám: No, tak to ten kluk z pohorské vesnice dotáhl hodně daleko. Jenže pak si k tomu okamžitě dodám i to, že v tomto státě vychází třicet knih denně. Co znamená ta moje jedenatřicátá?
Kde se v umělcích bere to puzení k tvůrčímu crossoveru, k opuštění vlastního kopyta a pokoušení cizích? Ještě by se mi chtělo zašpičkovat, že opravdu špičkoví jedinci ve svých oborech tyhle spády zpravidla nemívají...
Opravil bych vás: jedinci považovaní za špičkové. V tom je jemný rozdíl. Diváka dnes táhnou do divadla hvězdy. On až tam zjistí, že tam hrají i jiní, kteří to taky docela umějí. Ne nadarmo říkal Miloš Kopecký, že přijde-li pětatřicetiletý herec na úřad a tam se ho po dotazu na jméno zeptají i na profesi, měl by toho nechat. A i když se to zdá odtažité, v tom bych viděl i kus odpovědi na vaši otázku. Zřejmě ti všichni, kteří si odskakují mimo svůj obor, tu chtějí zanechat ještě nějakou stopu, jakýmsi způsobem se legitimizovat.
To je ten bonmot Bolka Polívky na vaši adresu: Jeden z nejlepších neznámých herců, které znám. Trápí vás to?
Ten výrok? Nikdy mě netrápil, protože je vtipný a k tomu patrně i pravdivý. A ta skutečnost? S přibývajícími léty mi vadí méně a méně. Samozřejmě, že jako každý herec i já chtěl tohle povolání dělat proto, abych byl slavný. No, a teď jezdíme na zájezdy třeba v sestavě Chýlková, Žilková, Polívka, Vetchý, Nárožný... a já. A protože nepiju, tak mě tam všichni mají za jejich šoféra. Přistupuje k tomu pak někdy i moc tisku, protože když si diváci přečtou moje jméno v programu, občas se zeptají: Nejste náhodou příbuzný toho novináře? Nebo nejste to snad přímo vy, Mistře?
Počkejte, vy to ironizujete. Bez ironie: nezahlodá občas pocit nespravedlnosti?
Svět je nespravedlivej, to přece víme. Všichni jsou si rovni a někteří jsou si rovnější. S tím nic nenadělám. Já si zato můžu o sobě myslet, že jsem chytřejší než mnozí z těch, co plní televizní obrazovky v nízko rozpočtových TV seriálech. A taky hezčí.
Zase ironie...
No ne, samozřejmě, že je to trpké. Samozřejmě, že si někdy říkám, že bych to, co dovedou marketingově zajímavější kolegové, uměl lépe. Jenže bohužel dnes se divácká poptávka řídí mylnou představou, že nejlepší herci jsou v Praze a z nich jsou nejlepší ti, co hrajou v televizi. Velký omyl! Já jsem sice v Činoherním klubu, hraju tu velké role, ale můžu je hrát jen proto, že v každém představení nějaká taková hvězda je.
Na ulici vás asi masově nepoznávají, viďte?
To jistě ne. Dochází jen k takovým úsměvným situacím. „Jak jsi dopadl na tý Brači?“ zeptal se mě ve vlaku jednou jeden člověk. Odpověděl jsem mu, že jsem nikdy na Brači nebyl. „Ale no tak se nedělej, vždyť jsem ti tam vyměňoval klínovej řemen od škodovky. Neboj se, já to po tobě nechci platit.“ Zkrátka jsem mu byl nějak tak povědomý, ale s někým si mě spletl, protože jinam než na Brač si mě neuměl zařadit.
Přitom jste ale měl na konci 60. let slušně našlápnuto na hvězdnou dráhu. První film a hned hlavní role...
Ano, udělal jsem tři velké filmy po sobě. Jenže potom přišla normalizace, z Barrandova zmizeli prakticky všichni slušní lidé, či přinejmenším lidé, které jsem znal, a byl konec. Ale popravdě – český film mojí ztrátou zase tolik neutrpěl. V těch dávných začátcích určitě ne. Má pravdu Jirka Bartoška, když říká, že do pětatřiceti se člověk před kamerou akorát tváří, nic víc. A ksichty jsme měli tehdy plus mínus všichni stejné, jako Beatles z Nymburka.
Co vám vedle normalizace a neprůraznosti vychází z analýzy toho stavu? Kde se stala chyba?
Hodně záleželo i na tom, v jakém divadle člověk působil. Já byl v jednom z nejhorších divadel v Praze, Divadle E. F. Buriana. V televizi, ale částečně i ve filmu se obsazovalo podle nepsané hierarchie: Vinohradské divadlo, Národní, Městská divadla pražská, Realistické, Burian a Libeň. Stačila pak maličkost, jako když k Burianům přišel Evžen Sokolovský, který hodně dělal pro televizi, a to pořadí se lehce hnulo, protože si nás začal do televize brát.
Co mimochodem říkáte jako také tak trochu textař na toto dílko: Dobrrrý den, prrraporrre hvězd a prrruhů...?
Nechápu, jak Honza Vyčítal, bytostný a upřímný amerikanofil, mohl dát vlastnímu mančaftu ne jednu, ale rovnou snad tři vlastní branky. Proti nápadu jako takovému nakonec nic nemám, ani proti myšlence spojit jej s návštěvou amerického prezidenta. Ale to by ten text musel jinak vypadat, nebýt spíchnutý za pár minut někde u piva, a taky být o něčem jiném. Mohla by v něm být třeba klidně i výzva, abychom se pochlapili, když už máme armádu, která pomalu čtyři sta let nevystřelila za české zájmy, a když už máme tu možnost, abychom splatili trojnásobný dluh vůči Americe: za dvě války, které pro nás vyhráli, a za rozbití Sovětského svazu. To mi tam schází.
Moc se mi líbilo, co vám na uvítanou slova v Městských divadlech pražských, odkud v té době už odešla dávná velká herecká generace, řekl Svatopluk Beneš: Chytrej mládenec, počkal si, až tu nikdo nebude. Vrací se vám ta slova po letech znovu?
Víte, já hrál poprvé v Činoherním klubu v roce 1967 ve hře Spasení, kterou režíroval Ladislav Smoček. Divadlo bylo v té době napakované takovými herci, že mě ani ve snu nenapadlo, že bych tam mohl zůstat. Uplynulo několik desetiletí, během kterých jsem se motal po různých divadlech, aby mě po těch letech přitáhl do Činoheráku Ondřej Vetchý. Nejsem tu proto, že bych se za tu dobu tolik zlepšil, ale proto, že kritéria se trochu snížila. Nehraje tu Abrhám, není tu Kodet a spousta dalších, kteří zemřeli. Ale něco tu přece jen zbylo: genius loci a pak taky režisér Smoček. A přišli mladí, třeba režisér a herec Ondřej Sokol. O něm ještě uslyšíme. Já jsem chodící důkaz, že Sokol je chlápek, který dokáže i z průměrného herce udělat docela borce. Činoherák má v sobě nějaké zvláštní „světýlko“, které se zapaluje i v hledišti, když máme kliku. Společně se nám daří ten plamínek rozdmychávat. Kupodivu víc těm třicetiletým klukům, kteří sem přišli, než třeba mně, který jsem už v podstatě na konci. Z obecnějšího pohledu nezapomínejme, že tu schází kontinuita, chybí minimálně oněch dvacet roků, na které byl vývoj divadel u nás násilně přetržený.
Přesto, když se navázal, jako by zmizelo řemeslo, poctivost, zápal, které člověk nacházel i v těch dvaceti nešťastných letech, pokud zrovna nešel do Národního na Kremelský orloj...
Protože to bylo vyvzdorované, a když se zdařilo něco vyvzdorovat, bylo to z toho cítit. Věřil jsem, že po revoluci se otevřou šuplíky a z nich vypadnou zázračné texty, které bude radost hrát. Nic takového se nestalo, nanejvýš pár chabých pokusů. O tom, co vyrábí televize, raději nemluvě. Učím na DAMU a uvědomuju si, že v mladé herecké generaci je zakořeněné, že poznávacím znakem alžbětinské doby bylo drama, znakem konce 20. století televizní seriál a poznávacím znakem začátku nového milénia je nízkorozpočtový televizní seriál. Posluchači vidí i starší herce, kteří takové nabídky přijímají, protože je tíží hypotéky a rodiny, a protože sami jsou mladí, pohlední a přirození, vědí, že tady mají velkou šanci. Nevědí jen, že na to školu nepotřebují. Taky ten názor panuje víc na konzervatoři než na divadelní fakultě.
