 |
PROGRAM VSTUPENKY INSCENACE UMĚLCI DIVADLO HISTORIE FÓRUM KONTAKTY |
Role v ČK
Zach
U Kočičí bažiny :
Otec Willow
Ptákovina :
Starý učitel
Rodinná slavnost :
Dědeček
Impresário ze Smyrny :
Ali, Turek
Odcházel jsem do Prahy v období, kdy jiní už odcházejí na odpočinek. Měl jsem kam. Nastoupil jsem angažmá v Městských divadlech pražských a hezky si tu zahrál. Ale pak přišla po reorganizaci jakási unáhlená změna šéfa v Komedii a většina souboru na protest odchází. Já mezi nimi.O další možnosti nebyla nouze. A ozval se i Činoherní klub. A já jsem se rozhodl okamžitě – po čichu: ANO!
A tak jsem tady. Ještě pořád. A rád! Není to už ten Činoherák, za kterým jsem kdysi jezdíval, je poněkud jiný, jako je koneckonců za ta uplynulá desetiletí jiné všechno kolem nás. Celé divadlo i já! Někteří tu chybějí, ale mnohé matadory jsem tu ještě našel - v čele s režisérem Ladislavem Smočkem. Pořád to tu voní divadlem a dokonce to v té staré známé kuchyni začíná mít i novou, svěží chuť. Poznám to "po čichu". Asi proto, že přicházejí noví a mladí "kuchaříci" z jiných divadel. Ansámbl se okysličuje. A to je prima. Když jsem tu nastoupil, neměl jsem to ani při svých bohatých zkušenostech nejjednodušší; najednou zcela jiná prkna, jiný prostor, jiný systém zkoušení, jiný kontakt, jiná poetika. Ale "šprajcovalo" mě to, i když, hlavně v těch prvních zkouškách Štolbova Vodního družstva s režisérem L. Smočkem, jsem se pořádně zapotil. Ale možná i proto, že kumštýřská poctivost a potivost jsou spojené nádoby. Teď už jsem tu sedmou sezónu, v ansámblu jsem bohatě nejstarší. Doayen souboru. Budu si muset kromě jiných umění připomenout i umění odejít.Těm novým, co přicházejí, to začíná v tom našem Činoheráčku slušet. A jsou i příjemně činorodí. A tak mě napadá, půjde-li to tak dál, že by vlastně Činoherák mohl nést i slušivý a hrdý podtitul "Činoroďák". A třeba to tak bude. Poznám to "po čichu". A držím palce!
Stanislav Zindulka
Do angažmá v Činoherním klubu jsem nastoupil ve věku, kdy jiní už dávno mají podepsanou přihlášku do Spolku přátel žehu. Činil jsem tak v pevném přesvědčení, že nikdy není pozdě a vždycky lépe pozdě než nikdy. Ale hlavně, abych v praxi činorodě demonstroval své životní krédo, že "je lepší se utahat než zrezivět." A jak se ukázalo, i v tomhle punktu jsem se trefil, protože zrezivět mě tady opravdu nenechali. Zatím. Pravda pravdoucí je ovšem taková, že jsem po tomhle divadle Ve Smečkách už léta šilhal. Vlastně od chvíle, kdy jsem tu viděl první a potom další a další spektákly a kolegy, kteří v tom bohatém a neotřelém dramaturgicko-režisérském jídelníčku připravili divákům vždycky takové herecké pochutnání, které se ještě dlouho a dlouho potom rozplývá na jazyku. A řekněte mi, kdo by nechtěl, patří-li k této komediantské profesi, zúčastnit se toho hereckého gurmánství spolu s nimi...? A vidíte, mně se to po mnoha a mnoha letech podařilo. Jenomže mezitím jsem prožil skoro celý herecký život. Jak jsem se vlastně dostal k divadlu? Je to zvláštní, ale po čichu.
Ve staré šatně jilemnického ochotnického spolku, kam mě táta s sebou brával, tak neodolatelně voněly tělky. Chodíval jsem tam často - táta i máma pilně ochotničili. Já jsem začal už v pěti letech. Věřte, nevěřte, ale už v té chvíli bylo rozhodnuto. Definitivně. Vydal jsem se prostě za tou vůní, za pachem divadla.Jak se později při tom mém divadelní harcování ukázalo, mělo to po mnoha stránkách něco do sebe, fungovalo to jako spolehlivý divadelní kompas: má rozhodnutí se řídila podle toho, co a jak mi vonělo nebo nevonělo, prostě "po čichu". Po čichu jsem se vlastně dostal i sem, do Činoherního klubu. Jenomže to nějakou tu dobu trvalo. Od chvíle, kdy jsem opustil škamna pražské divadelní fakulty, uplynulo rovných devětatřicet let.
A z toho celých čtyřiatřicet jsem hrál v mimopražských divadlech, jak se to říkalo tenkrát, byl jsem venkovský herec. Ale vůbec mi to nevadilo a jsem na to svým způsobem pyšný. První město, které mi po ukončení studia otevřelo svou divadelní náruč, byl Hradec Králové. Viděl jsem tam pár představení a čich mi napověděl: jdi tam! A nemusel jsem litovat. Prožil jsem tu dvanáct nádherných sezón s řetězem záviděníhodných rolí. Potom jsem společně s uměleckým ředitelem Milanem Páskem odešel do Divadla bratří Mrštíků v Brně. Tady mi, hlavně v začátcích, divadlo vonělo přímo omamně, ale voněly mi i vinice a celá Morava. Prožil jsem tu plných a umělecky naplněných dvaadvacet sezón.Ale na Prahu jsem nezapomínal, po té se mi stýskat nepřestalo, každý se přece rád vrací tam, kde prožil svá nejkrásnější, voňavá studentská léta. Ale nejen to, lákalo mě pražské divadlo. Však jsem často jezdíval po celých těch čtyřiatřicet let do Prahy na představení. Začalo mě pálit dobré bydlo a magnet Prahy začínal mít čím dál větší sílu. A tak jsem zvedl kotvy.
