 |
PROGRAM VSTUPENKY INSCENACE UMĚLCI DIVADLO HISTORIE FÓRUM KONTAKTY |
Role v ČK
(Manželskonemanželská povídka) :
Rytíř OLIVER URBAN, bývalý diplomat
Impresário ze Smyrny :
Hrabě Cipera
Maska a tvář :
Cirillo Zanotti
to byla opravdu doba politického temna a neustálých tlaků na vedení divadla a na dramaturgii. Jsem ale hluboce přesvědčen o tom, že problematický a částí souboru odmítaný již zesnulý šéf Jiří Daněk vytvořil v těchto nelehkých podmínkách to, čemu se říká tak vzletně éra. Já ji vnímám tak, že jsme dělali inscenace, za které se nemusíme stydět a které diváci měli rádi a neměl bych zapomenout i na to, že měly ohlas v Evropě. Dnes jsme v pánské šatně s Jiřím Zahajským senioři, ostatní kolegové jsou mladší. Ti nejstarší o dvacet let. Často se hovoří o duchu Činoherního klubu. Upřímně nevím, jestli něco takového existuje, jestli to není jen metafora nebo prázdná floskule. Ale věřím, že poctivá práce, hledání na zkouškách, a to bych prosím zdůraznil mimořádně, nasazení při představení může, ale také nemusí přinést to, čemu se říká úspěch. A když ne úspěch, tak alespoň klid v duši, protože člověk ví, že udělal všechno a líp už to neumí.
Petr Nárožný
Vystudoval fakultu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT, od r.1974 byl v angažmá v Semaforu, kde doplnil dvojici Šimek - Sobota. V Činoherním klubu je v angažmá od r.1980, kdy vytvořil hlavní roli v Zuckmayerově Hejtmanu z Kopníku.
Z filmové a TV práce vybíráme Jáchyme, hoď ho do stroje; Páni kluci; Marečku, podejte mi pero; Hra o jablko; Což takhle dát si špenát; Jen ho nechte, ať se bojí; Žebrácká opera a další.
To datum si určitě budu pamatovat do smrti. 12. únor 1980. V Činoherním klubu Ve Smečkách byla premiéra Zuckmayerova Hejtmana z Kopníku a já jsem hrál hlavní roli ševce Viléma Voigta. Nad ránem, to už bylo 13. února, jsem vycházel z divadla a měl jsem pocit, že ačkoliv jsem naživu, přesto jsem byl na chvíli v hereckém nebi. Byl jsem si toho vědom vždycky, ale jak stárnu, možná si to uvědomuji ještě více, jaký to byl od režiséra Ládi Smočka obrovský risk svěřit mi velkou tragikomickou roli v divadle plném vynikajících herců, komikovi z kabaretu bez zkušeností z opravdového činoherního divadla. V Semaforu jsem totiž do té doby hrál vzteklouny nebo šílence, nejčastěji vzteklé šílence. Snad to po těch jedenadvaceti letech člověk už smí říci a nevypadá to pyšně, snad jsem Láďu Smočka nezklamal.
A potom už přišla pěkná řádka rolí a pokud si na ně diváci pamatují, tak je to dobře. Já připomenu pouze ty z nich, s kterými jsem se loučil jenom těžce. Po derniéře jsem vždycky chvíli seděl sám v hledišti a díval se do potemnělé dekorace a viděl tam stíny svých kolegů a slyšel jsem jejich repliky.Tak ty nejmilovanější: Kouzelník v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa, Krugel z Gogolových Hráčů, Kalošin z Vampilovových Provinčních anekdot, Gubernátor z Birinského hry Mumraj a Harpagon ze Strniskovy inscenace Molièrova Lakomce. A taky mi bylo dopřáno být v šatně a na jevišti s Petrem Čepkem, Josefem Abrhámem, Jirkou Kodetem, Míšou Štibichem. A také s Jiřinou Třebickou a dokonce jsem se na jevišti Činoherního klubu potkal s tím pro mne největším - Rudolfem Hrušínským v Krobotově inscenaci Hrabala - Obsluhoval jsem anglického krále. Osmdesátá léta, kdy jsem přišel do Činoherního klubu,
