 |
PROGRAM VSTUPENKY INSCENACE UMĚLCI DIVADLO HISTORIE FÓRUM KONTAKTY |
Role v ČK
Prušánková
Dámský krejčí :
Madame D´Herblay
Byla jsem svědkem mnoha zákazů a odchodů. Když jsme měli první zkoušku na Povídky z Vídeňského lesa (v květnovém pátku 1981), šla jsem si to já sama řešit na ÚV, poradila mi to velká bojovnice Věra Chytilová - Panelstory se promítala jen někde v Krkonoších, v Semaforu se Kdyby tisíc klarinetů po premiéře muselo přepsat a rok se nehrálo, Herzův Upír z Feratu se musel přestříhat a Petr Nárožný tehdy řekl: „Bejt ženská, tak se nechám uvést do jinýho stavu.“ Potkala sem tehdy česky mluvícího Novozélanďana a povedlo se. Můj příběh je spíš praštěný než veselý nebo smutný, prostě jsem to nějak vydržela. Jedinej hrdinskej kousek byl, že jsem odmítla, ačkoliv se mi to moc líbilo, hlavní roli v Pensionu pro svobodné pány. Měla jsem z toho pak dva roky i v tomto divadle dramaturgický distanc, Pension se hrál deset let, ale já byla přesvědčena, že to bylo představení paní Jiráskové.
Dnes je tu nová generace, která má inteligenci, šarm a půvab, hraje s námi obdivuhodná Emilka Vášáryová. A já těm mladým chci jenom přát, jak kdysi říkal Oldřich Nový, aby je ta láska k divadlu občas moc nebolela.
Byla to léta šedesátá a v té době se urodilo... V Evropě i po celém světě. V Praze vznikl Činoherní klub. Některá představení jsem viděla i 27krát (Piknik, Burke), v některých jsem stála na jevišti 250krát, 300krát (Mandragora, Revizor, Hodinový hoteliér).
Tuhle kluci bourali scénu po představení, něco upadlo a udělalo to velikej rámus a Nárožný povídá – „Břéže upadla protéza." No, protézu zaplať pánbůh nemám, ale opravdu pamatuji hodně.
Pamatuji, když jsme hráli před královskou rodinou v Londýně v roce 1970 - Timesy psaly „Company creation“, pamatuji, když jsme hráli v Helsinkách v souvislosti s uzavřením Mírových dohod Višňový sad a pak jsme přijeli a nesmělo se o nás psát. Pamatuji se, jak jsem šla ze zkoušky a po Václavském náměstí běžel Jan Palach. Večer se hráli Camusovi Spravedliví. Sedmadvacetkrát jsem viděla Piknik. Jirka Hálek hledal po zemi mravence a Kačer křičel na Macháčka – „Smile, ty bído země!“ - a ten se jen chechtal. Pamatuji se, když Franta Husák říkal ve Zlatém kočáře – „A co má člověk dělat, když představení končí“ - a Libor Fára mu z hlediště odpověděl: „Jít do prdele, one more time everybody.“ To bylo, když vyhodili šéfa a spoluzakladatele divadla Jaroslava Vostrého. Jiřina Třebická klečela před funkcionáři a říkala: „Soudruzi, je měsíc máj, měsíc lásky, my tohle divadlo máme rádi, tady jsme potili krev“ a Lanďák se do toho optal toho nejvyššího: „To je tvoje kafe? Já to dojedu, jo?“ Josef Abrhám to posléze uzavřel: „Měli by to zamknout a klíč hodit do Vltavy.“ Měli jsme se rádi, ten společně prožitý večer, potom Skoumal hrál na klavír, někdy Pepík Abrhám; a Franta Husák na kytaru. Neměli jsme politické ambice, ale ani jsme nebyli blázni. Respekt jsme měli ke skutečným veličinám, těch bylo v divadle požehnaně a chovaly se skromně a přátelsky. Nebyli jsme schopni jeden druhého zachránit, ale myslím si, že jsme si měli co říct a že to bylo vidět. Když s námi dvakrát, v rozmezí několika let, hrál Oleg Tabakov, byl to svátek: zabodl se do člověka očima, prostě tě nepustil, musel jsi jít s ním.
